Mezi architekty, kteří do své tvorby promítali zednářské symboly a tím zednářství propagovali, bývá často řazen i představitel tzv. oficiální pražské architektury, člen lóže Národ, František Roith.
František Roith se narodil 16. července 1876 v Pardubicích (Zelené Předměstí) do rodiny železničního úředníka Jiřího Roitha (1846–1908) a jeho ženy Barbory. Maminka pocházela z rodiny říšského poslance za Pardubice, vlasteneckého politika vyprofilovaného v letech 1848/1849, sedláka Václava Půlpána. Po maturitě na místní reálce odešel František Roith studovat do Prahy na českou techniku pozemní stavitelství, následně si přidal na německé technice i studium architektury u respektovaného architekta Josefa Zídka. Zázemí v té době nalezl u svého dědečka Roitha, který provozoval v Praze truhlářství. Patrně na Zídkovo doporučení odjel do Vídně na akademii, kde jej významně ovlivnil věhlasný architekt, urbanista a teoretik architektury Otto Wagner. František Roith se stal jeho žákem. Bývá řazen též mezi wagnerovské modernisty.
Po návratu do Prahy začal samostatně pracovat od roku 1907, kdy si v Myslíkově ulici na Novém Městě Pražském otevřel ateliér. Etabloval se velice dobře, o čtyři roky později již si navrhl svůj vlastní činžovní dům ve stylu geometrické moderny na rohu Dřevné ulice a dnešního Rašínova nábřeží, se kterým zůstala jeho rodina trvale spjata. Průčelí zdobil reliéf od Jana Štursy. Po nastartování kariéry založil Roith rodinu. Oženil se s Hedvikou Kužmovou (1888–1965), s níž měl dvě děti, dceru Hedviku (1909–1985) a syna Jiřího (1911–1983).
Jeho raná tvorba byla inspirovaná jednak vídeňskou modernou Otto Wagnera, ale také brtnického rodáka Josefa Hoffmanna a geometrickou secesí. Roith začínal s menšími soukromými zakázkami, proslavily se především jeho vily v Černošicích. Stavbě vil, rodinných a nájemních domů se věnoval také v Praze na Ořechovce, ve Střešovicích, v Břevnově či na Vinohradech. Zároveň se již v této době pokoušel uplatnit i v soutěžích na veřejné budovy – obeslal soutěž na divadlo v Rize, na sanatorium v Podolí, obecní dům v rodných Pardubicích, nové české Národní dovadlo v Brně nebo reálku v Turnově. První úspěch zaznamenal v předvečer první světové války, když získal zakázku na palác spořitelny v Pardubicích. Bylo to město jeho srdce, i v následujících letech se kriticky vyjadřoval k proměně města a neúspěšně se účastnil konkurzu na pardubický regulační plán. Před první válkou se Roith zaměřoval i na stavby technického charakteru, jako byl jez Hadík u Mělníka, most v Nymburce nebo most přes Labe u Kolína v první polovině 20. let. Navrhl rovněž celkovou koncepci ostrova Štvanice, která však nebyla realizována.
Po vzniku republiky se Roth řadí vedle Antonína Engla a Bohumila Hypšmana jako úspěšný realizátor veřejných monumentálních staveb, které mnohdy byly státními zakázkami. Jmenujme z počátku dvacátých let budovu soudu v Jilemnici, nemocenskou pokladnu v Klimentské ulici na Novém Městě Pražském, budovu ředitelství pošt a telegrafů v Brně nebo finanční úřad v Plzni. Typické je pro něj zvnějšku klasicizující vyznění (římsy, pilastry, pilíře), zvnitřku pak styl art deco s častým použitím luxusních obkladových materiálů. Z 20. let je třeba upozornit na čtyři klíčové realizace v Praze. Na prvním místě to je budova Městské knihovny na Mariánském náměstí. Ta byla dokončena k 10. výročí vzniku republiky a jednalo se o první budovu, která byla již od počátku určena pro provoz knihovny. Zároveň zde byl umístěn primátorský byt. Knihovnu od roku 1920 řídil Jan Thon, příslušník zakladatelské garnitury lóže Národ, do níž patřil i František Roith. Thon byl velmi agilním a formálně striktním zednářem. Z architektonické soutěže na budovu knihovny vybrala z pěti návrhů komise právě ten Roithův. Právě na výzdobě knihovny pak najdeme celou řadu zednářských symbolů, které jsou předmětem spekulací a interpretací. Druhou klíčovou stavbou je budova ministerstva zemědělství na Těšnově (budovu zdobily plastiky Karla Štipla), šekový úřad (měl na starosti bezhotovostní platební styk) na Novém Městě (dnes budova Komerční banky na Václavském náměstí) a budova ministerstva financí na Malé Straně. Vrcholem jeho pražské tvorby byla nová budova Živnostenské banky, která dnes slouží jako sídlo České národní banky. Roithův návrh vyhrál soutěž již roku 1929, realizace však proběhla až v druhé polovině 30. let.
Roithovy stavby byly typické solidností, precizností a promyšleností, přičemž se nevyhýbal moderním materiálům (železobeton, sklobeton). Zároveň byly realizovány většinou uprostřed staré zástavby, a zde bylo na místě také zohledňování kontextu (kontextualismus). František Roith byl již před první válkou činný v Klubu Za starou Prahu, podílel se i na jeho vedení, a to právě s architekty Englem a Hypšmanem, a také historiky umění Zdeňkem Wirthem či Vojtěchem Birnbaumem. Roith mapoval spíše situaci v terénu (Lumbeho zahrada, klášter Milosrdných bratří), než že by byl častým teoretickým spisovatelem.
Ve třicátých letech bylo jeho dílo ovlivněno funkcionalismem, jak je vidět např. na proslaveném Společenském domě v Luhačovicích, v Praze pak např. na sokolovně na Rašínově nábřeží nedaleko železničního mostu.
Úspěšný architekt a svobodný zednář František Roith zemřel ve svém letním sídle ve Voznici u Dobříše 5. září 1942. Pohřben je na Vinohradském hřbitově.
Jana Čechurová