Vážení bratři Lóže Národ

OBSAH – abecední řazení

Viktor Dvorský
Václav Hora
Josef Charvát
Jiří Syllaba
Ladislav Syllaba

Viktor Dvorský (1882–1960)


Viktor Dvorský
Poděkování: Masarykův
ústav a Archiv AV ČR
Br. Viktor Dvorský se narodil 22. září 1882 v Praze. V roce 1905 složil doktorát na právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Později ho zlákalo studium geografie a v roce 1907 dokončil studia na filozofické fakultě UK disertační prací Ekonomicko-geografická studie z Černé Hory. Pokračoval ročním studiem na univerzitě v Berlíně a poté nastoupil jako asistent do Geografického ústavu UK. Na právech nabyté znalosti národohospodářské problematiky uplatnil i v novém oboru, jako první se začal systematicky věnovat sociální, sídelní a hospodářské geografii. V roce 1910 se habilitoval na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v oboru geografie se zvláštním zřetelem k zeměpisu člověka a v roce 1912 habilitoval jako docent hospodářského a obchodního zeměpisu na Vysoké škole technické v Praze.

Po vypuknutí války a několika neúspěšných pokusech o emigraci z Rakousko-Uherska se vrátil do Prahy, kde se stal členem sdružení Národ a navázal kontakt s domácím odbojem. Začal sám vytvářet svou představu o ideální podobě samostatného československého státu. Poprvé ji zveřejnil v roce 1917 ve formě mapy Československa, kde jako základ pro určení hranic použil přirozené kotliny. V září 1918 odjel z pověření Národního výboru do Lvova jednat s polským geografem E. Romerem o otázkách Těšínska, Oravy a Spiše. Byl členem československé delegace pro mírovou konferenci v Paříži. Do Paříže se pak vrátil v roce 1920 jako zástupce předsedy československé sekce delimitační komise pro Těšínsko.

Br. Viktor Dvorský se věnoval i pedagogické činnosti. Prezidentským dekretem z května 1919 byl jmenován mimořádným profesorem geografie na  filozofické fakultě UK a v listopadu 1920 řádným profesorem hospodářského a obchodního zeměpisu na Vysoké škole obchodní v Praze. Téhož roku se mu dostalo i jmenování řádným profesorem přírodovědecké fakulty UK a o rok později se habilitoval v oboru hospodářské geografie na ČVUT v Praze. V letech 1924–1928 přednášel vojenskou geografii na válečné škole a ve školním roce 1928–1929 zastával funkci ředitele Svobodné školy politických nauk. Byl jmenován členem Slovanského ústavu a dopisujícím členem Srbského geografického družstva v Bělehradě. Pracovní vypětí, kterému byl v posledních několika letech života vystaven, bylo nejspíš příčinou těžké mozkové mrtvice, kterou Dvorský prodělal v březnu 1929 na sjezdu politických škol v Londýně. Ochrnul na pravou část těla a nemohl mluvit. Tím mu byla znesnadněna další vědecká práce a byl nucen zanechat i činnosti na vysoké škole. Teprve na začátku 30. let po absolvování dlouhodobé léčby začal opět alespoň souvisle mluvit. I přes tento handicap byl, coby nezpochybnitelná kapacita ve svém oboru, jmenován roku 1952 řádným členem II. sekce ČSAV. Zemřel 26. listopadu 1960.

Br. Viktor Dvorský patřil mezi zakládající členy Lóže Národ. Stal se také Velkým Tajemníkem Velké Lóže Československé a byl zakládajícím členem Nejvyšší Rady 33. stupně pro Československo.


Václav Hora (1873–1959)


Václav Hora
Br. Václav Hora se narodil 8. září 1873 v Kozojedech u Plzně. Po gymnáziu v Plzni vystudoval práva na univerzitě v Praze. Po čtyřech letech soudní praxe v Plzni a soudcovské zkoušce u Vrchního zemského soudu v Praze byl v roce 1901 jmenován soudcem Okresního soudu v Boru u České Lípy (dnes Nový Bor). V roce 1911 soudcovskou službu opustil, když byl jmenován na právnické fakultě české Karlo-Ferdinandovy Univerzity v Praze nejprve mimořádným a v roce 1916 řádným profesorem pro obor občanského práva procesního. V letech 1919–1920 a 1936–1937 byl děkanem Právnické fakulty Karlovy univerzity v Praze. Po Mnichovu byl výnosem Ministra školství z února 1939 dán do trvalé výslužby. Po opětovném otevření vysokých škol po osvobození republiky v květnu 1945 byl povolán samotnými studenty k pokračování ve své pedagogické činnosti. Po nástupu komunistů v roce 1948 byl nucen fakultu opět opustit a odejít do důchodu. Zemřel ve věku 85 let 17. ledna 1959 ve své vile v Řevnicích u Prahy na následky úrazu.

Br. Václav Hora hájil neohroženě soudcovskou nezávislost v bývalém Rakousku-Uhersku. Vystoupil rázně proti praxi německých soudců v takzvaném uzavřeném německém území, kde tito odmítali přijímat české spisy a vyslýchat české občany v jejich mateřském jazyce. Po skončení 1. světové války byl pověřen úkolem vypracovat sjednocovací osnovy a návrhy zákonů. Stal se rovněž zástupcem našeho státu ve Smíšeném rozhodčím soudu, který byl ustaven po ujednání míru s Maďarskem. Společnost národů v Ženevě ho povolala do výboru právnických znalců, který se zabýval otázkou, jak upravit mezinárodní vykonatelnost cizích rozhodčích nálezů.

Br. Václav Hora byl členem řady spolků a organizací, byl předsedou Ústředí čsl. právníků, předsedou Společnosti pro svobodné volby, čestným členem Státovědní společnosti, členem Sokola Vinohrady, spoluredaktorem časopisu Právník, předsedou "Okrašlovacího spolku" v Řevnicích. Byl členem bývalé České akademie věd a umění, při založení Československé akademie věd v roce 1952 byl jmenován mezi prvými jejími řádnými členy. Za celoživotní učitelskou práci na Právnické fakultě Karlovy univerzity, za bohatou vědeckou práci a za úspěšné hájení zájmů Československé republiky na mezinárodním poli jmenoval prezident republiky br. Václava Horu na návrh vlády akademikem. Br. Václav Hora byl věřícím člověkem, členem Českobratrské církve evangelické. Za války i v době totality vedl kazatelskou stanici v Řevnicích, kde často působil i v postavení kazatele.

Br. Václav Hora byl spoluzakladatelem Lóže Národ v roce 1919, v letech 1930–1933 byl Ctihodným Mistrem. Byl rovněž spoluzakladatelem Lóže Dobrovský v Or. Praha. Ve svých kresbách a proslovech zdůrazňoval potřebu světové pospolitosti, která vede k jednání na bázi právní, nikoliv k řešení zbraněmi. Jeho věcný, klidný, řečnickými příkrasami neplýtvající přednes působil na bratry svojí upřímností a opravdovostí, projevovalo se v něm něco z tradičního náboženského a mravního ducha Českých bratří. I když byl živého cítění národního, podporoval vzájemnost s jinojazyčnými bratry. Do Řádu přivedl oba své syny, Jiřího (advokát) a Vladimíra (úředník Živnobanky), i svého zetě Jaroslava Oehma. Syn Vladimír byl později aktivním členem odbojové skupiny ÚVOD, byl zatčen a zemřel v koncentračním táboře Brieg v roce 1944.

Dne 20. května 1938 byl zvolen Velikým Mistrem Veliké Lóže Československé, kterým byl až do doby jejího uspání dne 10. října 1938, krátce po podepsání Mnichovské dohody. Po roce 1945 se br. Václav Hora angažoval v obnovení zednářského dění v zemi. Koncem 50. let byli členové Řádu předmětem zájmu StB, v roce 1951 bylo na Valném shromáždění konaném ve Valentinské ulici rozhodnuto o opětovném uspání Veliké Lóže Československé. Nikdo však netušil, že se tak stane na dlouhou dobu téměř čtyřiceti let.


Josef Charvát (1897–1984)


Josef Charvát
Br. Josef Charvát se narodil 6. srpna 1897 v Praze. V roce 1923 promoval na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Působil na II. interní klinice Univerzity Karlovy, zde se také habilitoval a stal profesorem. Za nacistické okupace byl vězněn v koncentračních táborech Buchenwald a Dachau. V roce 1945 založil III. interní kliniku Univerzity Karlovy, jejímž přednostou byl do roku 1970. Nebylo náhodou, že byl po celou dobu systematicky hlídán jedním lékařem, spolupracovníkem StB. Do paměti pražských občanů se nesmazatelně zapsal projevem z balkónu filozofické fakulty 24. ledna 1969, v předvečer pohřbu Jana Palacha.

Vědecké práce br. Josefa Charváta zasahují do všech oborů vnitřního lékařství. Byl především zakladatelem české endokrinologie a autorem původní koncepce o vztazích mezi hormony a centrální nervovou soustavou. Při studiu štítné žlázy poznal, že Československo je zamořeno strumou a endemickou degenerací. Už ve druhé polovině 30. let proto vypracoval podrobný plán průzkumu celého území státu a navrhl také účinný postup sanace. Po II. světové válce tento plán realizovali jeho žáci, především Karel Šilink.

Po roce 1945 jako první v Československu propagoval lékařskou kybernetiku a byl stoupencem moderní genetiky. Velkou pozornost věnoval rozhodovacím procesům ve vnitřním lékařství, imunologii, vlivu zevního prostředí na zdraví a nemoc člověka a stresu jako biologickému a společenskému jevu. Br. Josef Charvát zemřel 31. ledna 1984 v Praze.

Byl nejen velkou osobností vědeckou, ale svým charakterem, svými etickými postoji, svým humanizmem, svým rozhledem a svými názory i velkým člověkem. Do Lóže Národ ho přivedl br. Ladislav Syllaba, patřil k velice aktivním členům.


Jiří Syllaba (1902–1997)


Jiří Syllaba
Br. Jiří Syllaba se narodil 8. března 1902 v Praze. Vystudoval lékařství a po promoci roku 1926 se stal asistentem Fyziologického ústavu Univerzity Karlovy v Praze. Po 5 letech přešel na II. interní kliniku Univerzity Karlovy, kde v roce 1934 habilitoval. Svůj zájem soustředil na fyziologii a patologii respirační a kardiovaskulární činnosti, je považován za zakladatele československé a české diabetologie. Za II. světové války se stal členem ilegální protinacistické skupiny Národ, vedené dramatikem br. Jaroslavem Kvapilem. V roce 1944 byl se členy této skupiny uvězněn, v Malé pevnosti terezínské působil ve funkci lékaře–vězně. Zde úspěšně zvládl (bez jakýchkoliv dnes běžných prostředků) rozsáhlou epidemii tyfu a zachránil tak život mnohým spoluvězňům.

Konec druhé světové války znamenal pro Syllabu vstup do nového údobí jeho života. V květnu 1945 se stal primářem II. interního oddělení Vinohradské nemocnice a po ustavení Hygienické fakulty Univerzity Karlovy v roce 1954 primářem II. interní kliniky této fakulty. Tam působil jako profesor do konce roku 1970; dnes nese jeho jméno velká posluchárna fakulty. V roce 1946 byl br. Jiří Syllaba jmenován mimořádným profesorem, o deset let později profesorem řádným. V roce 1957 byl jmenován doktorem lékařských věd.

Br. Jiří Syllaba měl široký okruh kulturních zájmů, byl zároveň spisovatelem (memoáry Vzpomínky a úvahy lékaře, Mé vzpomínky na prezidenta T. G. Masaryka), básníkem (sbírka veršů Jarní oheň, Poesie za mřížemi), znalcem umění i výtvarným umělcem (přes tisíc akvarelů z různých zemí). Br. Jiří Syllaba, pasovaný 19. října 1996 na rytíře českého lékařského stavu, zemřel 17. května 1997 ve věku 95 let.

Br. Jiří Syllabu přivedl mezi zednáře jeho otec br. Ladislav Syllaba v roce 1926. Br. Jiří Syllaba byl Ctihodným Mistrem Lóže Národ v letech 1950–1951 před uspáním zednářství v České republice a letech 1990–1991 po jeho znovuobnovení.


Ladislav Syllaba (1868–1930)

Br. Ladislav Syllaba se narodil 16. června 1868 v Bystřici u Benešova. V březnu 1892 promoval na české lékařské fakultě v Praze. Byl žákem a pokračovatelem Josefa Thomayera. Po promoci prošel rozsáhlou lékařskou praxí v Čechách a studijními pobyty na předních evropských klinikách a ústavech. Roku 1901 se na pražské lékařské fakultě habilitoval pro obor patologie a terapie nemocí vnitřních. Po vypuknutí I. světové války působil jako přednosta interního oddělení záložní nemocnice Červeného kříže ve Strakově akademii, později v záložní nemocnici ve Vršovicích a ve vojenské nemocnici v Terezíně.

Od roku 1919 do své smrti byl řádným profesorem a přednostou I. interní kliniky Univerzity Karlovy. Byl členem mnoha předních světových a čs. vědeckých lékařských společností a osobním lékařem prvního prezidenta T. G. Masaryka. Publikoval objevné práce z oblasti neurologie, hematologie (jako první vyšetřoval krev na bilirubin), kardiologie a o nemocech zažívacího traktu a chorobách plicních. V letech 1918 a 1925 vydal v Praze klasickou dvoudílnou monografii Nauka o lékařském poklepu a poslechu.

Stranou zájmu br. Ladislava Syllaby nezůstávalo ani politické dění. Z rodinného prostředí převzal vlastenecké cítění a už jako student se rád zapojoval do spolkové činnosti. Během I. světové války ve svých článcích a projevech nebojácně vystupoval za právo českého státu na samostatnost. Jeho jméno se nachází i mezi prvními podpisy českých spisovatelů, kulturních a vědeckých pracovníků pod památným poselstvím říšské radě ze dne 30. května 1917.

Díky svým postojům se br. Ladislav Syllaba stal v roce 1918 členem Revolučního národního shromáždění, tedy jedním z prvních československých poslanců. V parlamentu se zabýval především lékařskými a vysokoškolskými tématy. Po demisi tehdejší vlády v roce 1920 se Ladislav Syllaba opět plně věnoval lékařství, až do své smrti byl řádným profesorem a přednostou I. interní kliniky Univerzity Karlovy. Br. Ladislav Syllaba zemřel po několikaměsíční nemoci 30. prosince 1930 v Praze.

Br. Ladislav Syllaba byl v roce 1919 jedním ze zakládajících členů Lóže Národ. Mistrem této lóže se stal v roce 1920 a s půlroční přestávkou v roce 1923 (kdy se Mistrem Lóže stal br. František Táborský) řídil lóži až do roku 1927. Byl rovněž zakládajícím členem badatelské Lóže Dobrovský a Nejvyšší Rady 33. stupně pro Československo. Synem br. Ladislava Syllaby byl světově uznávaný lékař diabetolog br. Jiří Syllaba. I on byl až do své smrti nesmírně obětavým členem Lóže Národ a zároveň zastával nejvyšší funkce ve Velké Lóži České Republiky.