Ugo Dadone (1886–1963)

Založení Lóže Národ před 100 lety by se neobešlo bez aktivního hybatele v pozadí dění, který se ovšem nikdy nestal jejím řádným členem. Z historických pramenů se o něm můžeme dočíst ledacos – politik, diplomat, novinář, literát. A také svobodný zednář skotského ritu. Jmenoval se Ugo Dadone. On přinesl Světlo Lóži Národ, on byl velkým přítelem a zednářským patronem našich bratrů zakladatelů. Byl to ovšem také dobrodruh a politicky kontroverzní postava. Ostatně, co v politice 20. století nelze z dnešního pohledu označit za kontroverzní?

Ugo Dadone se narodil v malém městečku Agropoli u Neapole v 3. června 1886. Jeho otec Andrea byl železničním inženýrem a pracoval na výstavbě tehdy budované tratě spojující severní a jižní Itálii. Jeho matkou pak byla Ernesta rozená De Benedetti. Ugovi se v mládí dostalo vzdělání v kasickém lyceu, byť ne úplně zakončeného. Do Řádu svobodných zednářů vstoupil podle svých slov v roce 1908, tedy ve svých dvaadvaceti letech. V té době již dva roky pracoval jako novinář začínající s lokální žurnalistikou. Kolem roku 1911 se začal přátelsky stýkat s Gabrielem d’Annunzio, velmi módním italským spisovatelem, který byl tehdy prakticky jediný soudobý italský literát proslavený také mimo Itálii. Krátce před tím se seznámil se svou životní láskou, o rok starší Markétou Kašparovou, která byla jedenáctým z dvanácti dětí bohatého českého průmyslníka z Pardubic. Ugo a Markéta se poznali v Benátkách, kam jezdily sestry Kašparovy na letní pobyt do Porto Rose. Jejich matka již nebyla tehdy na světě a starší sestry doprovázely sestry mladší. Byla to prý láska colpo di fulmine (úderem blesku), tedy na první pohled. Ještě téhož roku se v Praze konala jejich svatba. Mezi Prahou a Itálií pak manželé Dadonovi žili mnoho následných let.

Do rodné Itálie se Ugo Dadone vrátil těsně před vypuknutím první světové války v roce 1914 a odstartoval svou skutečnou novinářskou kariéru. Pod vlivem názorů svého někdejšího přítele d’Anuzzia, který byl velkým propagátorem zapojení Itálie do válečných operací, začal spolupracovat s Robertem Farinaccim, jedním z hlavních propagátorů italského intervencionalismu a pozdějším prominentem italského fašistického režimu. Aktivně spolupracuje i s bratry Arnaldem a Benitem Mussoliniovými na projektu fašistických novin Il Popolo d’Italia. Jak po letech přiznal, vztahy mezi nimi byly srdečné. Dadone sám ovšem tvrdil, že byly také vždy poněkud poznamenané jeho kritickým úhlem pohledu, který byl později zodpovědný za mnohá nepřátelství, které měl uvnitř fašistické smetánky.

Spis, který si o Ugo Dadonem pořídili američtí vyšetřovatelé válečných zločinů. Obsahuje až překvapivé podrobnosti.

Během války sloužil u pěchoty, byl zraněn a do smrti pak výrazně kulhal. Po svém válečném zranění se výrazně zapojil do italské válečné politiky. Vzhledem ke své jazykové výbavě (hovořil šesti jazyky včetně češtiny) a dobrým vztahům s českou politickou elitou se stal zvláštním kurýrem italského válečného premiéra Orlanda s poselstvím k T. G. Masarykovi. V blízkosti našeho budoucího prvního prezidenta pak zůstal jako italský pozorovatel u českého generálního štábu a stal se dokonce aktivní součástí organizace československých legií. Po válce se tak do Prahy vrátil již v legionářské uniformě s pověstí hrdiny udržujícího tajný styk s tuzemskou odbojovou skupinou Maffie, z jejíchž členů se pak rekrutovali i zakladatelé první ryze české zednářské Lóže Národ v Praze.

Řekl jsem doktoru Rašínovi o své myšlence, utvořit zednářskou lóži jako revoluční organizaci podzemní práce, kterou bychom připojili k podzemní síti maffistických orgánů. Doktor Rašín po nedlouhém rozmýšlení s mým návrhem souhlasil. Začal zejména oceňovat prakticky mé důvody, že by se utvořila v zednářské lóži jakási legální základna pro shromažďování, na které by se mohla konati podzemní činnost pod formou zednářské práce. Cesta zdála se schůdnou. Svobodné zednářstvo v Rakousku bylo sice zakázáno, avšak nikoli persekvováno, a činnost zednářských lóží děla se s vědomím státních úřadů. Vyměnili bychom v podzemí filantropický, zednářský program za svůj revoluční program boje o osvobození a navenek bychom ukazovali pouze tvář filantropickou, která za války mohla mít mnoho měnících se vzezření.

V této době jsme se stýkali s italským zednářem Ugo Dadonem. Znal jsem ho z předválečných dob, kdy učil mě společně s inženýrem Dvořáčkem italštině. Byl v neoficielních službách italského konsulátu v Praze a viděli jsme, že po vypuknutí války jeho hlavním úkolem bylo, aby konsulátu opatřoval zprávy z českého života, zejména politické, hospodářské a vojenské. Důvěřoval jsem mu po osobní stránce. Byl fanatickým stoupencem programu italské iredenty v Rakousku, věřil, že Itálie připojí se k Dohodě a vypoví Rakousku válku, aby byly s Itálií spojeny italské kraje v Rakousku. Věděl jsem, že jest pro válku Itálie proti Rakousku a brzy po vypuknutí války mě ujišťoval, že Itálie vypoví trojspolkovou smlouvu. Dodával mi cizí noviny a válečné zprávy, které měl z italského konsulátu. Byl jsem si jist, že není agent rakouský, nýbrž že jest opravdu v italských službách. Dotazoval jsem se ho, zda možno pomocí italského zednářstva založit v Praze lóži. Dadone dopsal cestou konsulátu Veliké Národní Lóži italské o informace. Dostal kladnou odpověď, že věc je možná, že mohou vybrané osoby být přijaty za členy lóže římské a ustavit pak, jako skuteční zednáři italští, českou lóži v Praze.

Ze vzpomínek Františka Síse, prvního Ctihodného Mistra Lóže Národ

V zakládání zednářské organizace v Československu sehrál Ugo Dadone opravdu klíčovou roli. Když se na něj ještě za války obrátil český novinář František Sís s přáteli z Maffie s prosbou o pomoc založit v Praze ilegální odbojářskou organizaci po zednářském způsobu, zajistil Ugo Dadone souhlas a podporu své mateřské Národní Veliké Lóže Italské. Přípravy však byly přerušeny zatčením Aloise Rašína a dalších uchazečů o členství rakouskými státními orgány. Po ustavení československého státu ovšem okamžitě na tuto aktivitu navázali a přesně po půl roce od převratu, 28. března 1919, zednářskou lóži v Praze skutečně založili. Nazvali ji Národ, podle časopisu v němž převážná většina ze sedmadvaceti bratří zakladatelů působila. Národní Veliká Lóže Italská ji schválila a uvedla jako svoji lóži č. 40 ve svém věstníku s datem 30. dubna 1919. Obřadné zahájení práce se konalo v červenci 1919 a Ugo Dadone jako reprezentant italské velkolóže spolu s dalšími jejími reprezentanty zasvěcoval „historickým způsobem“ první české zednáře.

Národní Veliká Lóže Italská vydala dne 15. června 1919 Lóži Národ konstituční patent a statuty Lóže, členům brevety v hodnosti mistrů a nařídila obřadné zahájení „Národa“. Práce Lóže Národ konala se v měsíci červenci v Národním klubu za menší účasti členů, poněvadž mnozí byli již na prázdninách mimo Prahu. Po zahájení práce uvítal jsem delegáta Nejvyšší Rady Italské, Ugo Dadona, jenž pak přečetl konstituční patent Lóže Národ a odevzdal mi jej pro Lóži. Oznámil, že tím splňuje Veliký Orient, jednu část svého slibu, totiž založení Lóže v Praze; on sám že bude nápomocen při zakládání nových Lóží, aby mohlo býti brzo přikročeno k ustavení Veliké Lóže; též slibuje jménem Veliké Lóže italské pomoc, aby Veliká Lóže Československá byla pak uznána s vlastní svrchovaností jako společnost svobodných zednářů obřadu skotského starého a přijatého. Do té doby bude československé skotské zednářstvo pod suverenitou italskou. Ke konci řeči prohlásil Dadone jménem Veliké Národní Lóže Italské Lóži Národ za řádně ustavenou.

Ze vzpomínek Františka Síse, prvního Ctihodného Mistra Lóže Národ
Ugo Dadone napsal i knihu o italském a českém protirakouském odboji
Ugo Dadone napsal i knihu o italském a českém protirakouském odboji

Ugo Dadone pak vedl život diplomata, literáta a dobrodruha. Vydal celkem tři knihy, a byl také činný jako publicista. V italských diplomatických službách byl na misích do Polska a Pobaltí a podařilo se mu s obtížemi proniknout i do sovětského Ruska. Odsud byl však musel prchnout, protože v sobě nezapřel náturu protřelého špiona a k nelibosti sovětských orgánů setřásl svůj doprovod a týdny se pohyboval po Sovětském svazu jen tak bez dozoru. Za to tam byl později v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti.

Aktivní ovšem Dadone nepřestával být ani jako zednář. V roce 1923 se jako zednář skotského ritu stal dokonce členem italské Nejvyšší rady 33. stupně, ale to již nemělo míti dlouhého trvání. V listopadu roku 1925 italský fašistický režim Dadoneho někdejšího přítele Benita Mussoliniho zednářské lóže rozpustil a všem státním úředníkům, tedy i Ugovi Dadonemu zakázal členství v jakýchkoliv zednářských organizacích na celém světě. Kariéru Uga Dadoneho čekal postupný pád, i když zprvu to tak ještě nevypadalo. Byl vrácen do Československa, kde od roku 1926 do roku 1929 působil jako italský konzul v Moravské Ostravě. Naši zemi definitivně opustil v roce 1930, kdy byl vyslán do New Yorku. Jeho život později románově zpracoval jiný u nás působící italský diplomat Orazio Pedrazzi.

Americká mise Uga Dadoneho skončila neslavně po necelých dvou letech. Měl se na ní věnovat propagandě fašistického režimu, ale své působení musel předčasně ukončit kvůli vyčerpání finančních fondů, které dostal k dispozici. Nakrátko odjel do Jižní Ameriky a od roku 1933 už působil jako korespondent italských novin v egyptské Káhiře. V roce 1935 tam založil konkurenci pro tamní pobočku slavných agentur Reuters a Havas nazvanou Agenzia d’Egitto e d’Oriente a dál pilně sloužil fašistickému režimu a požíval i důvěry německého tiskového atašé v Káhiře. Za zásluhy při informovaní o habešském tažení italských vojsk byl dokonce jmenován italským konzulem v Káhiře. Z Egypta musel uprchnout 5. června 1940, pouhých pět dní před tím, než Itálie vyhlásila válku Veliké Británii, protože se měl dozvědět, že se jej Britové chystají zatknout a postavit před válečný soud.

Ani v Itálii mu však prý již příliš pšenka nekvetla. Vyšetřování italské vlády mělo vést k závěru, že jeho matka Ernesta byla židovského původu, což byl v očích fašistů neodčinitelný hřích. Přes veškeré zásluhy a služby, které pro režim vykonal, měl být 3. září 1940 poskvrněný věrný fašista a antisemita Dadone odeslán do Lybie, aby odsud vysílal propagandu pro Egypt, Sýrii a Palestinu. V říjnu 1941 byl podle jeho vlastních slov prý dokonce jako propagandista italské armády odvelen na východní frontu do Sovětského svazu. Tam však prý nevydržel dlouho a po návratu do Říma v únoru 1942 byl svými šéfy odeslán opět na africký kontinent do Tunisu, kde v prosinci 1943 měl padnout do zajetí spojeneckých armád. V britské internaci strávil bezmála rok a byl repatriován zpět do Itálie. Své propagandistické služby nabídl i Britům, nicméně jejich krátká spolupráce měla skončit kvůli názorovým neshodám velmi záhy…

Ugo Dadone: Fiamme ad Oriente
Ugo Dadone: Fiamme ad Oriente

Záměrně v posledních větách používáme podmiňovací způsob, protože vychází z jeho vlastních vzpomínek, tak jak je sám sdělil rok po válce americkým armádním vyšetřovatelům válečných zločinů, kteří je zaznamenali ve spisech, které odtajnila Ústřední zpravodajská služba CIA v roce 2007. Během výslechů, které s ním američtí vyšetřovatelé vedli v roce 1946, se prý měl stále odvolávat na své členství v skotském zednářství. To však na americké vojáky příliš dojem neudělalo, přestože zřejmě mnozí byli příslušníky stejné organizace. Jak svědčí jejich poznámka na konci spisu, moc dobře věděli, že minimálně od roku 1925 po dalších dvacet let jakožto loajální italský státní zaměstnanec zednářem ani být nesměl. V druhé poznámce pak jen lakonicky konstatovali, že jiné jejich zdroje uvádějí, že dlouhé měsíce od roku 1941 až do léta 1944 trávil Ugo Dadone v britském internačním táboře v Egyptě.

Nedůvěra, kterou Dadoneho dobrodružné historky vyvolávaly v armádních vyšetřovatelích po válce nicméně zřejmě nijak výrazně neovlivnila jejich zpravodajské kolegy. A tak se o mnoha eskapádách spoluzakladatele českého svobodného zednářství v dobách poválečných lze asi nejvíce dočíst v archivech americké CIA, která někdejšího italského diplomata zverbovala a používala jako informační zdroj. Ugo Dadone se sice zřejmě ještě do lůna zednářství vrátil, ale jeho čest a slávu, kterou si vydobyl kdysi dávno v Čechách, mu to již vrátit nemohlo. V roce 1949 se usadil v Římě a stal se odpovědným vydavatelem časopisu „Il Nazionale” Oh, ty pradoxy! Časopis Národ! Kruh se uzavřel. Ve zprávách z jednání italského parlamentu lze podle historika PhDr. Pavla Tomáška najít i zmínku o jedné tiskové žalobě, která proti němu byla vedena. V roce 1958 Ugo Dadone vydal svou poslední knihu Fiamme ad Oriente, ve které se údajně vyjadřuje, kromě jiného, také o politice československého státu ve věci vzniku státu židovského. V roce 1963 v Římě umírá.