Václav Hora (1873–1959)

Václav Hora

Václav Hora se narodil 8. září 1873 v Kozojedech u Plzně. Po gymnáziu v Plzni vystudoval práva na univerzitě v Praze. Po čtyřech letech soudní praxe v Plzni a soudcovské zkoušce u Vrchního zemského soudu v Praze byl v roce 1901 jmenován soudcem Okresního soudu v Boru u České Lípy (dnes Nový Bor). V roce 1911 soudcovskou službu opustil, když byl jmenován na Právnické fakultě české Karlo-Ferdinandovy Univerzity v Praze nejprve mimořádným a v roce 1916 řádným profesorem pro obor občanského práva procesního. V letech 1919–1920 a 1936–1937 byl děkanem Právnické fakulty UK v Praze. Po Mnichovu byl výnosem ministra školství z února 1939 dán do trvalé výslužby. Po opětovném otevření vysokých škol po osvobození republiky v květnu 1945 byl povolán samotnými studenty k pokračování ve své pedagogické činnosti. Po nástupu komunistů v roce 1948 byl nucen fakultu opět opustit a odejít do důchodu. Zemřel ve věku 85 let 17. ledna 1959 ve své vile v Řevnicích u Prahy na následky úrazu.

Václav Hora hájil neohroženě soudcovskou nezávislost v bývalém Rakousku-Uhersku. Vystoupil rázně proti praxi německých soudců v takzvaném uzavřeném německém území, kde tito odmítali přijímat české spisy a vyslýchat české občany v jejich mateřském jazyce. Po skončení první světové války byl pověřen úkolem vypracovat sjednocovací osnovy a návrhy zákonů. Stal se rovněž zástupcem našeho státu ve Smíšeném rozhodčím soudu, který byl ustaven po ujednání míru s Maďarskem. Společnost národů v Ženevě ho povolala do výboru právnických znalců, který se zabýval otázkou, jak upravit mezinárodní vykonatelnost cizích rozhodčích nálezů.

Václav Hora byl členem řady spolků a organizací, byl předsedou Ústředí čsl. právníků, předsedou Společnosti pro svobodné volby, čestným členem Státovědní společnosti, členem Sokola Vinohrady, spoluredaktorem časopisu Právník, předsedou Okrašlovacího spolku v Řevnicích. Byl členem bývalé České akademie věd a umění, při založení Československé akademie věd v roce 1952 byl jmenován mezi prvými jejími řádnými členy. Za celoživotní učitelskou práci na Právnické fakultě UK, za bohatou vědeckou práci a za úspěšné hájení zájmů Československé republiky na mezinárodním poli jmenoval prezident republiky Václava Horu na návrh vlády akademikem. Václav Hora byl věřícím člověkem, členem Českobratrské církve evangelické. Za války i v době totality vedl kazatelskou stanici v Řevnicích, kde často působil i v postavení kazatele.

Václav Hora byl spoluzakladatelem Lóže Národ v roce 1919, v letech 1930–1933 byl Ctihodným mistrem. Ve svých kresbách a proslovech zdůrazňoval potřebu světové pospolitosti, která vede k jednání na bázi právní, nikoliv k řešení zbraněmi. Jeho věcný, klidný, řečnickými příkrasami neplýtvající přednes působil na bratry svojí upřímností a opravdovostí, projevovalo se v něm něco z tradičního náboženského a mravního ducha Českých bratří. I když byl živého cítění národního, podporoval vzájemnost s jinojazyčnými bratry. Do Řádu přivedl oba své syny, Jiřího (advokát) a Vladimíra (úředník Živnobanky), i svého zetě Jaroslava Oehma. Syn Vladimír byl později aktivním členem odbojové skupiny ÚVOD, byl zatčen a zemřel v koncentračním táboře Brieg v roce 1944. 

Dne 20. května 1938 byl zvolen Velikým Mistrem Veliké Lóže Československé, kterým byl až do doby jejího uspání dne 10. října 1938, krátce po podepsání Mnichovské dohody. Po roce 1945 se Václav Hora angažoval v obnovení zednářského dění v zemi. Koncem 50. let byli členové Řádu předmětem zájmu StB, v roce 1951 bylo na Valném shromáždění konaném ve Valentinské ulici rozhodnuto o opětovném uspání Veliké Lóže Československé. Nikdo však netušil, že se tak stane na dlouhou dobu téměř čtyřiceti let.