Jiří Syllaba (1902–1997)

Jiří Syllaba se narodil 8. března 1902 v Praze. Vystudoval lékařství a po promoci roku 1926 se stal asistentem Fyziologického ústavu Univerzity Karlovy (UK) v Praze. Po 5 letech přešel na II. interní kliniku UK, kde v roce 1934 habilitoval. Svůj zájem soustředil na fyziologii a patologii respirační a kardiovaskulární činnosti, je považován za zakladatele československé a české diabetologie. Za II. světové války se stal členem ilegální protinacistické skupiny Národ, vedené dramatikem Jaroslavem Kvapilem. V roce 1944 byl se členy této skupiny uvězněn, v Malé pevnosti terezínské působil ve funkci lékaře–vězně. Zde úspěšně zvládl (bez jakýchkoliv dnes běžných prostředků) rozsáhlou epidemii tyfu a zachránil tak život mnohým spoluvězňům.

Konec druhé světové války znamenal pro Syllabu vstup do nového údobí jeho života. V květnu 1945 se stal primářem II. interního oddělení Vinohradské nemocnice a po ustavení Hygienické fakulty UK v roce 1954 primářem II. interní kliniky této fakulty. Tam působil jako profesor do konce roku 1970; dnes nese jeho jméno velká posluchárna fakulty. V roce 1946 byl Jiří Syllaba jmenován mimořádným profesorem, o deset let později profesorem řádným. V roce 1957 byl jmenován doktorem lékařských věd.

Jiří Syllaba měl široký okruh kulturních zájmů, byl zároveň spisovatelem (memoáry Vzpomínky a úvahy lékaře, Mé vzpomínky na prezidenta T. G. Masaryka), básníkem (sbírka veršů Jarní oheň, Poesie za mřížemi), znalcem umění i výtvarným umělcem (přes tisíc akvarelů z různých zemí). Jiří Syllaba, pasovaný 19. října 1996 na rytíře českého lékařského stavu, zemřel 17. května 1997 ve věku 95 let.

Jiří Syllabu přivedl mezi zednáře jeho otec Ladislav Syllaba v roce 1926. Jiří Syllaba byl Ctihodným mistrem Lóže Národ v letech 1950–1951 před uspáním zednářství v České republice a letech 1990–1991 po jeho znovuobnovení.